Kde začít? Sezóna to byla vkutku náročná (většina si z vás si ani neuvědomuje jak moc) a plná všemožných i nemožných zážitků. Začněme tedy od „bodu zlomu“ – odchodu Máry Brosche.
Pro mě osobně a myslím, že i pro většinu hráčů, to byl opravdu zlom. Najednou jsme nevěděli co se bude dít. Sehnat kvalitního trenéra florbalu (ještě k takové bandě parchantů jakou jsme my) není vůbec jednoduchá záležitost. Se Štěpánem jsme se snažili a v podstatě vše vsadili na jednu kartu, řekněme žolíka a tou byl Mirek Hladík, člověk, který stál u zrodu Panterů. Mezi hráči se šířila panika rychleji než mor. Lenoši se začali bát, že by museli něco začít dělat a fantazie podpořená báchorkami z temných táborských lesů (tam ztratil Gigolo nevinnost ;-) začala pracovat na plné obrátky. Bohužel (možná i bohudík) mistr „Tichonov s metodami z Hostelu“ nakonec naši nabídku odmítl. Nezbývalo nic jiného než vybrat někoho z řad hráčů. Jenže koho? Upřímně řečeno, nebylo moc na výběr. Nakonec jsem si tedy sedl, sepsal závěť a řekl si, že jsem měl docela hezký život a teď je na řadě nějaké to sebeobětování. Že to bude nevděčná práce jsem věděl, ale její náročnost mne samotného překvapila.

O soustředění toho bylo již napsáno dost a ještě také bude. Pro mě osobně to zatím zůstává asi nejlepší nesoutěžní florbalovou akcí…i když jsem z něj odjížděl totálně vyčerpán a prakticky bez schopnosti mluvit, nebo lépe řečeno vydat jiný zvuk než zachraptění. Každopádně se na něm ukázalo, že by to všechno mohlo snad i fungovat. Na Czech Openu jsme předvedli poměrně slušné výkony a dokázali jsme, že máme na to hrát kvalitní a kombinační florbal (zápas s Kerubi například), ale také ukázal, že máme poměrně velké problémy s obranou a vůbec se zapracováním systému přechodu na polovinu soupeře.

Sezónu jsme začali řekl bych ještě v lepším duchu než tu minulou. Začalo se dbát na docházku, tréninky měli o něco sníženou úrove�, ale zase byli v tempu a myslím, že pro náš tým adekvátní. Dobrým tahem se také ukázalo být předsezónní soustředění v Dobřichovicích, které nám dodalo elán a sílu mimimálně na první čtvrtinu sezóny.

Další změnou byla zvolená taktika tří lajn, která, ač opovrhována, se ukázala jako úspěšná a dovolím si tvrdit, že část našeho úspěchu byla právě v ní. Trochu pro ní nahrála skutečnost, že Kúža se jezdil školit do Reichu a o víkendech se vracel za přítelkyní („oficiální verze“) a pinknout si nějaký ten gól beckhandem v té třetí lajně, která stála především na něm. V prvním útoku se (pro mě trochu překvapivě musím přiznat) docela našel Forest a dokázal, že je velmi univerzálním hráčem, který se dokáže jako jeden z mála opravdu o místo v sestavě porvat. Druhý útok byl asi největší otázkou, která však měla pouze jediné možné řešení. Gigolo musel zapomenout, že existuje něco, co je dál než pět metrů za polovinou a nechat dva šílence běhat, dávat góly a nevracet se. A fungovalo to ;-)

Velkou změnou oproti minulé sezóně prošla naše obrana. Najednou nečekal soupeřovy útočníky dobrácky se usmívající plešatý medvídek se zrychlením mínus metr za sekundu ani vyplašený šílenec v brýlích co alespo� jednou balon v rozehrávce prostě musí ztratit :-) Stáli proti nim zkušení borci, co jim dali poznat, že florbal už dávno není bezkontaktním sportem, ale také umí skvěle rozehrát a když na to přijde tak i velmi nebezpečně vystřelit.

První zápasy v domacím prostředí v Radlické nafukovačce jasně ukázali, že chceme tuto sezónu hrát na vrchu tabulky. Všechny tři pětky se chtěli ukázat, takže zápasy měli velmi dobré nasazení. Konečně bylo i v zápasech vidět, že něco v těch hlavách máme a alespo� občas dokážeme hrát v naučeném systému přechody do útoku, přenesení hry na obranu a tak dále (ještě to slovo raději zdůrazním… OBČAS ;-)) … to nás totiž, bohužel, provázelo po celou sezónu).

Začátek sezóny vypadal velmi dobře, šest zápasů bez prohry a opět jsme se viděli málem v extralize (a Bure s trofejí pro nejproduktivnějšího hráče :-)))) Je fakt, že například zápas proti velmi slušně posíleným Sokolíkům z Vinohrad jsme odehráli výborně, s FBI jsme si dokázali, že už jsme lepší tým než kdysi, no a proti Nymburku jsme si hezky pohonili kanadu, že ;-)

Pak nás čekal turnaj v Mladé Boleslavi a první prohra. Už zápas s AGC ukázal, že trochu ztrácíme dech a síla z počátku sezóny mírně uvadá. Nicméně podržel Černoch a vítězství jsme si pohlídali. Obavy z Mladé Boleslavi se ukázaly jako naprosto oprávněné. Ta se v domácím prostředí řádně posílila a dala nám ochutnat florbal z vyšších pater. Výsledek 6:1 byl možná trochu nespravedlivý (přeci jen jsme měli poměrně dost šancí, ale gólman si před naším zápasem asi dal předsevzetí, že nás za každou cenu ztrapní. Což jsme na druhou stranu mírně usnadnili a zhruba od tohoto zápasu se začíná projevovat naše střelecká demence).

Před Vánoci nás čekal ještě jeden turnaj s poměrně nevypočitatelnými, ale papírově slabšími soupeři. Byl to asi náš nejslabší turnaj. Hra vypadala hrozně, na lavičce to vřelo a nechybělo málo, abychom se porvali sami mezi sebou (ale jinak se máme rádi, že jo). První zápas si Dejv zavzpomínal na svoji starou váše� (ne, není to gambling), spasení a čtyřmi góly rozhodl o naší těsné výhře. Druhý zápas byla taková přestřelka, kde jsme měli víc štěstí a také více chuti do vítězství.
Během vánočních prázdnin došlo k několika významným změnám v týmu. Všemi milované monstrum z Vysočan, které si pro pohlazení svého ega nechá říkat Američan, se rozhodlo, že už na ten florbal nemá a přenechá to mladíkům (vymlouval se na záda, ale stejně si myslím, že už zkrátka nestačil fyzicky :-) Další změnou byl výrazný pokles formy u Dufina, který se tímto celkem hladce přesunul do béčka. Druhá lajna tedy potřebovala získat nový impuls a formu.

Během přestupního období byl dovršen exodus hráčů Lhokama (které jsme tímto tak trochu pohřbili, ale to je zase jiný příběh). Právě oni měli doplnit prázdná místa v druhé lajně a zárove� působit tlak na ostatní hráče. Ze začátku se to moc nedařilo. Klukům chvíli trvalo než se rozkoukali a zapadli do týmu. �čko tedy na ideální sestavu ještě čekalo, ale minimálně béčko bylo posíleno jako již dlouho ne.

Po prázdninách nás čekal asi nejdůležitější zápas „základní části“ proti Medikům. Díky velmi nepříznivým pravidlům pro postup jsme si uvědomovali, že prohra nás bude hodně mrzet. Zápas měl skvělé tempo a dle reakcí nezávislých pozorovatelů to byl i hezký florbal. Jenže. Bojovali jsme, hráli jsme dobře, no a dali jsme o gól méně než soupeř. Opět. Samozřejmě že tam byli „nešťastné“ okamžiky – Kůžovo vyloučení za hru rukou (asi má nějakou tajnou vytahovací ruku v hrudi, zatím se nepochlubil), neproměněná stoprocentní šance pár minut před koncem (myslím, že to byl Kúža před prázdnou bránou) a nakonec poměrně přehnané vyloučení Martina Denka za nesportovní chování. Pak už jen na časomíře naskočilo 14:42 a Černochovi prolétl balonek nad ramenem. Hotovo. V druhém zápase jsme tak bojovali nejen proti nabuzeným Vinohradům, které nám chtěli vrátit předchozí porážku, ale také sami proti sobě (někdy vážně uvažuji, že bychom měli zaměstnat týmového psychologa…). Tento zápas také mimo jiné ukázal naší další slabinu. Gólmany. Nejde ani tak o to, že by nebyli kvalitní, ale jednoduše nebylo z čeho vybírat. Černochovi tenhle zápas naprosto nevyšel, ale nebylo ho za koho střídat a tak se musel ve svém vlastním potu koupat celý zápas.

Na pár dní zavládla deprese a trochu nejistoty jestli na to máme. Museli jsme se psychicky sebrat a uklidnit. To, že jsme to dokázali, bylo vidět na dalším turnaji. Peďáku jsme ukázali kam patří (ta pátá liga by mu slušela ;-) a FBI jsme dokázali přestřílet (což také považuji za slušný úspěch). Sebevědomí tak opět stouplo a chystali jsme se na další zápas s Medikem. Bohužel stále zůstaval nevyřešený problém se sestavu a tak jsem zkoušel, točil, ale najít vhodné pravé křídlo do druhé lajny (respektive někoho, kdo by „ustál hru s Dejvem“) se nedařilo.

O zápase v Kunraticích se mi ani nechce psát…Dokázali jsme sami sobě, že jsme ještě pořád jeh�ata. Medik nekompromisně využil našich tří chyb a během pár minut skoro rozhodl zápas. Sice se nám podařilo je dostat pod tlak, ale z něho jsme dokázali pouze snížit na 3:2. Víc nic. Teda vlastně ano. Dostat dalších pět gólů. Myslím, že nebyl nikdo, kdo by se za svůj, respektive týmový výkon alespo� trochu nestyděl. Druhý zápas proti Desperados byl takový souboj mezi depresí a nešikovností. Desperados byli v sedmi a přesto byli schopní s námi hrát, jelikož naše hra byla opravdu ale opravdu k zblití. Naštěstí se soupeř unavil a my jsme nějaké ty góly taky dokázali dát.
Od té chvíle jsme věděli, že pokud půjdeme do kvalifikace (což bylo téměř jisté, ale menší pochybnosti ještě byly) tak s tou nejhorší možnou výchozí pozicí. Následující turnaj byl dá se říci odpočinkový. Chyběla na něm spousta hráčů základní sestavy a nebyl jsem tam ani já (když si na to teď vzpomenu, tak jsem fakt z toho florbalu už magořil ;-) Každopádně na turnaj vyjela desítka odvážných a přivezla jedno vysoké vítězství a jednu (podle mne zbytečnou) prohru.

Blížil se konec sezóny a většina hráčů už přemýšlela o kvalifikaci. Když v tom se z Třinecké mlhy vyloupl jakýsi Kamil s tím, že by nás jakože trénoval. Zpočátku jsme na něho hleděli s nedůvěrou, přeci jen kdo by šel dobrovolně trénovat spolek šílenců co mají navíc emocionální problémy. Kamil se však ukázal jako zkušený trenér a sympatický člověk, takže tým dostal potřebný náboj a jiskru. Jak tomu bývá, hráči se předváděli před novým trenérem a všichni chtěli ukázat, že na kvalifikaci mají.

Poslední turnaj už byl pod taktovkou Kamila a byla to především takzvané předváděná. Kamil nás poprvé viděl v ligových zápasech a tak si mohl udělat ucelenější obrázek. Myslím, že oba zápasy jsme zvládli celkem hladce (s Peďákem to teda trochu skřípalo) a ukázali Kamilovi, že si nakonec nevybral tak špatně.

Nastala příprava. Všichni jsme věděli, že musíme být v nejlepší možné formě, protože vyhlídky v kvalifikaci byly něco jako výzva pro Ramba. Začali jsme nacvičovat různé trestné údery, pokoušeli se o přesilovky (tam jsme podle mne stále hodně slabí) a opět se hledalo optimální složení lajn (na můj vkus až moc horlivě). Všechno vypadalo poměrně dobře. Nový trenér, patnáct hráčů v dobré formě. No a pak se to začalo sypat. Nejdřív onemocněl Petr, pak si Mišo geniálně zranil kotník a aby toho nebylo málo, tak Kamil oznámil, že na kvalifikaci nebude. Nastala mírná panika. Přeci jen Kamil měl nějakou představu o sestavě a tu se snažil prosazovat a já jsem měl také jistou představu o sestavě (upřímně řečeno, kdyby Kamil nepřišel tak jsem byl rozhodnutý hrát od začátku na tři lajny a až potom stahovat a měnit…kdyby…). Každopádně šel s námi Štěpán, který hrál roli asistenta hrajícího trenéra, což muselo být také dost zábavné.

26.4. krásný den, který by asi většina z nás zapomněla. Na zápasy přišla velmi slušná divácká podpora a my jsme se nebojácně pustili do B.U.H. Jenže oni hráli to, co potřebovali, měli vzadu Behemota a my jsme nebyli schopní ubránit jejich šablonovité útoky. Stručné zhodnocení, které bohužel víceméně platí i na druhý zápas. Opět skvělý gólman, útoky rozvíjené přes střed a navíc perfektní střelba. 5:0 byl možná krutý výsledek, ale bohužel výhru jsme si nezasloužili. Díky naší tragické vstupní pozici bylo jasno. Druhý den budeme hrát už jen o čest, což se ale ukázalo, že nám docela jde. Večer před tím jsme zapili žal, což prý některým pomohlo (já se z toho musel dvě třetiny léčit, tak jsem se takticky posadil :-)) Odvety jsme odehrály slušně a i trochu díky soupeřům jsme neztratili čest a získali 6 bodů. Co následovalo poté je známá historie z pera zhoubovaného mexického prodavače bot. Díky mocné ruce administrativy totiž na 90% ten postup stejně získáme. Takže druhá ligo, (jasně, že třetí, ale takhle to přeci lépe zní) těš se na nás!!!

Co říci závěrem? Když se člověk zamyslí nad sezónou jako celkem, tak je hodnocení jednoznačně pozitivní. Bilance 15-0-5 a skóre 126:81 je kvalitním výsledkem a ukazuje dobře odvedenou práci celého týmu. To, že jsme se dokázali poměrně hladce dostat do kvalifikace považuji za velký a zasloužený úspěch. Teď nás tedy čeká peklo letní přípravy (přemýšlím, že na pár týdnů budu muset někam bezodkladně odjet ;-), Czech Open, soustředění a nová sezóna. Co nám přinese záleží hlavně na nás.

PANTHERS FOREVER